Šintó, aneb o co tady běží
Nakonec jsem se přecejen rozhodl sem napsat o šintoismu jako takovém.
Pro pohodlí případného čtenáře.
Jen podotýkám, že forem šintó je stejně, jako jejich stoupenců..
__________________
Šintoismus je orientován na radostné stránky života a vyznává vděčnost přírodě za její dary.
Nemá žádná posvátná písma, ani žádný přesně vymezený systém příkazů a morálních pravidel, která by věřící měli dodržovat.
U kořenů šintoismu stojí uctívání kami.
Toto slovo, které se píše stejně jako výraz “horní” nebo “nahoře”, se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny… Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá.
Všechna taková místa, kde kami sídlila, byla posvátná. Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté. Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř.
Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá.
Postupem doby si lidé z jednotlivých vesnic a rodů vytvářeli také svá vlastní božstva. Většinou to byl společný předek příslušné skupiny a uctívat jej mohl vždy jen její žijící vládce. Pro císařský rod se takovýmto hlavním ochráncem stala bohyně slunce Amaterasu, uctívaná v Ise.
Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních.
Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob a má se jím napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníků svatyně a zároveň upoutat pozornost kami.
Japonský člověk si s mimořádnou intenzitou uvědomoval kvality “čistého” a “ne-čistého”.
V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé.
Kegare lze dělit do několika kategorií:
- různé věci páchnoucí a rozkládající se
- vše co souvisí s lidskou krví
- smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora.
Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně – před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst.
Šintoismus lze definovat jako japonskou formu raného stupně náboženství, založeného na animismu a polyteismu, jehož analogie nacházíme i v jiných částech světa.
Co šintoismu dodává na zajímavosti, je skutečnost, že nebyl vytlačen nebo pohlcen žádným jiným z náboženskofilozofických systémů, které do Japonska později přišly. Přetrval ve své původní nevyvinuté formě bez kánonu a dogmat, bez morálních příkazů a zákazů a k nim se vážícího učení o spáse či zavržení, bez složité liturgie. Vedle mýtů v nejstarších kronikách se dochovaly texty písní norito, jimiž byly provázeny některé obřady.
V šintoismu nevznikla zvláštní potřeba sakrálních staveb, a pokud byly stavěny svatyně, aby do nich byl uložen předmět uctívaný jako sídlo kami, nelišily se svou architekturou od obydlí. Jejich vnitřní prostor nebyl koncipován jako shromaždiště věřících, jimž i nadále sloužilo prostranství kolem svatyně, kam se vstupuje bránou, která je dodnes nejnápadnějším znakem šintoistických svatyní.
Se vznikem svatyní souvisí také instituce kněží a kněžek, ale šintoismus nevytvářel formalizovanou církevní organizaci. Spontánní lidová víra v místní kami, uctívaná společnými slavnostmi, které byly jedním z projevů soudržnosti vesnického a později také městského společenství a byly tímto společenstvím pravidelně organizovány, nepotřebovala žádný složitý církevní patronát. V těchto lidových projevech a lidových vírách je třeba hledat jednu z příčin vitality šintoismu, na jehož přežití má jinak zásluhu také tolerance buddhismu.
